Proč pečovat o svou tělesnou schránku

Podle nadpisu byste možná čekali naprosto typický článek o tom, jak se sami k sobě musíme chovat dobře, pečovat o sebe a hýčkat si svoje tělo, ačkoliv známá prupovídka říká, že "tělo má jít do hrobu zhuntovaný". Já bych se na tohle téma ale chtěla podívat z trochu jinýho hlediska. Tak čtěte dál a uvidíme, jestli vás moje zamyšlení zaujme.


Moje kolegyně v práci je silně obézní. Záhy potom, co jsme spolu začaly pracovat, jsem zjistila, že jídlu moc nedá. Nesnídá, za dopoledne vypije tři kafe, zbouchá jednu housku, k obědu si dá druhou housku se šunkou, KFC dobroty, pizzu nebo kebab a večer prý už taky nic nemusí. Její tělo hladoví a uloží všechno, co sní. Zeleninu jsem u ní kromě oblohy neviděla.

Její manžel před lety cítil, že se s jeho tělem něco děje. Dlouho měl tušení, že životní tempo, které nasadil, nemůže dlouhodobě vydržet.

A nevydržel.

V noci v koupelně dostal masivní infarkt a právě kolegyně mu na dlaždičkách zachraňovala život. Od té doby lítá po nemocnicích, jedna operace srdce, který je totálně chabrus, střídá druhou, je v invalidním důchodu a jeho zdravotní stav i životní úroveň se dost zhoršila.

Můžu se jen domnívat, že se mu občas hlavou honí myšlenky typu "kdybych se na to tehdy nevybodnul, mohl jsem žít jinak".

Pokud budu mluvit jako dítě svých rodičů, někdy si naši rodiče neuvědomují jednu zásadní věc - tím, jak sami se sebou zacházejí, připravují částečně osud i nám.

Myslíte si, že by moje kolegyně utáhla ze svého ne moc vysokého platu a invalidního důchodu rodinný dům, auto, velkou zahradu a chalupu na Vysočině?

To asi těžko. Takže se není čemu divit, že mladší syn stále žije doma. A pravděpodobně přispívá nemalou částkou do rodinného rozpočtu. A tajně se možná děsí toho, že jeho máma dopadne podobně jako táta.

Nechci být zlá. Dokážu pochopit, že každý máme svoje neřesti.

Jenže pokud si za svoje úspory kupuju šminky nebo kabelky, svým potenciálním dětem tím nijak neubližuju ani neztěžuju budoucnost.

Ale jsou situace, zlozvyky a životní styl, který v mnoha případech vede k tomu, že se z dětí jednoho dne stanou chtě nechtě "otroci" vlastních rodičů.

Chlastáš jako duha a odcházejí ti játra? Vzpomeň si na svoje děti a na to, že budou koukat na to, jak tě zabije cirhóza.

Vykouříš krabičku denně, vykašláváš plíce? Vzpomeň si na svoje děti a na to, že se budou koukat na to, jak tě zabije rakovina plic.

Stravuješ se po fast foodech, k zelenině nečichneš a po večerech se láduješ vepřovejma hlavama a zapíjíš to litrem coly? Vzpomeň si na svoje děti a na to, že ti budou muset třeba utírat zadek, až ty si na něj přes tukový polštáře nedosáhneš.

Ale nebudou se jen dívat. Budou s tebou trávit spoustu času, obětují čas, který by věnovali své rodině, na to, aby se starali o tvou křehnoucí tělesnou schránku. Budou svědky toho, jak se z člověka, kterého milovali a znali, stane jen tělo bez duše plné bolesti a možná i výčitek.

Nemůžu a nechci nikoho přemlouvat, aby se změnil kvůli někomu jinému. Protože vím, že pokud se člověk má změnit, musí to být kvůli sobě. Protože, zas a znovu, jen a jen se sebou žijeme od prvního nádechu až po poslední výdech.

Ale až zase budete podléhat svojí neřesti, zkuste nebýt aspoň na chvíli sobci a pomyslete na to, co budou vaše děti muset zakusit, až vy budete se zdravím v koncích. Možná jim připravíte hodně zkoušek i bez toho, abyste svoje tělo ničili jedama moderní doby, tak proč to akorát podporovat?