Už bylo na čase. Přistěhovala jsem se zpět z koleje, zůstala u našich a čekala, až bude hotová rekonstrukce našeho novýho bytu. A postupem času jsem zjistila, že to FAKT nejde. Tím nechci říct, že bych svoje rodiče neměla ráda, ale jednoduše už jsme se ve spoustě věcí neshodli a díky tomu vznikalo nemálo nedorozumění a hádek..Co mě štvalo tehdy a co vnímám teď, čtvrt roku po vlastním bydlení?
Zpětně nedokážu pochopit, jak je někdo schopný bydlet s rodiči v jednom domě, nedej bože v jednom bytě, pokud je mu víc jak...25 let. Podle mě to prostě a jednoduše nejde. Nebo minimálně u holek ne. Já a máma, to bylo jak dva kohouti na jednom smetišti. Já se na vysoký naučila dělat věci tak, jak mi to vyhovuje, přizpůsobila jsem si nějak všechny činnosti a najednou jsem byla doma a máma chtěla, abych se zas přizpůsobovala zpět. A to nešlo. Dohadovaly jsme se o hovadinách, štěkaly na sebe, mámin workoholismus tomu moc nepomáhal. Když došla se špatnou náladou, byl oheň na střeše i kvůli drobku na zemi. A ano, uznávám, moje máma je trochu zvláštní brouk, mnohdy si sama klepu na čelo, co všechno nevymyslí, ale i tak ji mám ráda.
 |
| Naše kuchyň v procesu |
A upřímně, od té doby, co jsem se přestěhovala, ji mám ráda zase trochu víc ;-)
Architekt se bál, že nám bude máma zasahovat do domácnosti, protože vměšování a i organizování mého volného času jí vždycky šlo (a já se popravdě ani moc nebránila). Ale jak už jsem zmínila o odstavec výš, její workoholismus tyhle móresy celkem krotí. Ona jednoduše nemá čas na to řešit moji domácnost a můj čas. Sláva! Občas zavolá, jestli nedojedu pomoct (třeba jako jednu neděli, kdy jsme dostali kus kance a skoro do půlnoci bourali a zpracovávali maso), ale není to na denním pořádku a my můžeme žít náš nový společný život podle sebe.
 |
| Večeřím podle svýho... |
Naopak si moc dobře uvědomuju, jakej jsem měla i ve svým věku doma servis (díky, mami). Vždycky bylo vypraný a vyžehlený prádlo, jídlo v lednici, doma pořádek a já ruku k dílu přikládala pravidelně, ale třeba jen k pár věcem. Teď, když mám vlastní domácnost, musím to všechno zvládat sama s Architektem.
A proti Architektovi jsem mega bordelář. On vždycky přijede, obrátí oči vsloup a už to lítá. Já holt doma nejsem (proč taky, když jsem přes týden sama), přicházím až večer a podle toho to taky vypadá. Pak přijede, během hodiny je všude pořádek, dostanu vyplísněno (no jo, já vím), ale nejsem na to sama. Ve dvou jde všechno líp :-)
 |
| ...sedačku jsme si vybrali podle svýho... |
Ale někdo by mi měl vysvětlit, jak je to sakra možný, že dřív jsem si tolik nevšímala nepořádku v domácnosti. Jakto, že je ten záchod tak rychle zašlej? Na skle ve sprchovým koutě se dělá TOLIK skvrn od vody? A umyvadlo je permanentně zašedlý? A co ten prach a vlasy na dlažbě v koupelně? Proč jsou VŠUDE drobky? A povrch lednice pořád upatlanej? A jak je možný, že dva lidi vyprodukujou takovýho nádobí? A co ty zašpiněný okna??
Achjo.
Vůbec si nedokážu představit, že bych do toho všeho měla mít malýho cvrčka. Což ještě nějaký ten pátek neplánuju, ale neodbytná myšlenka mi pořád hlodá v hlavě - naučím se všechno zvládat? Budu si umět zorganizovat čas tak, aby všechno fungovalo? Budu ochotná omezit sama sebe pro dobro mých blízkých? A v neposlední řadě - budu dobrý rodič?
 |
| ...a koukáme na ty nejmagičtější západy Slunce! |
Suma sumárum: Odstěhovat se od rodičů byl skvělej tah. Jsem vděčná, že teď jsme s Architektem samostatně fungující jednotka. Že si plánujeme, co budeme dělat a nikdo nám nestojí za zadkem. Bydlení s rodičema mělo svoje kouzlo, ale teď vím, že mi budou zase mnohem vzácnější chvíle, který s nima můžu strávit. Potřebuju se už jen zbavit zvláštního pocitu, že si musím každý svoje rozhodnutí a všechny svoje plány obhájit před maminou (neptejte se, proč, prostě to mám v hlavě :-D ).
Co vy a bydlení? Klape vám to s rodičema, partnerem? Polepšili jste si v samostatné domácnosti?
Samostatná jednotka Terez (a Architekt)
Štítky: ze života
