Jak věci doceníme až ve chvíli, kdy o ně přijdeme


Nevěřím na pověry, černý kočky, čtyřlístky, hrnce zlata na konci duhy ani kulatý kanály. Ale jeden pátek třináctýho mi teda udělal čáru přes rozpočet...

Sdílím teď tady jedno moje hodně osobní a občas trochu bolavé tajemství. Není to tak úplně tajemství, ale na potkání to taky nikomu nevyprávím. Naučila jsem se s tím žít a věřím, že TO se mnou bude žít dál v poklidu a harmonii, jako tomu bylo dodnes.

Ten osudný pátek 13. se podruhé ženil můj strýc. Užívala jsem si svatební hostinu a bylo mi skvěle. Pak zavolala máma a řekla jen - něco není v pořádku. My tě vyzvedneme. Přijela ubrečená a já nevěděla, co se děje. Čekali jsme na výsledky CT a jelikož jsem úplně normální holka, nečekala jsem nic převratnýho. Jen mě občas bolela hlava, to přece nic neznamená, ne?

zdroj: flickr.com (Tax Credits)


Asi neznamenalo, ale nic to neměnilo na tom, že v tý mojí palici dubový se to holt trochu zkomplikovalo. Hned další den jsem ležela v tom nejděsivějším tunelu na magnetický rezonanci a čekala. Čekala jsem, až se všechno potvrdí.

Můj neurolog na mě koukal jako puk. Nevěděl, jestli se má divit nebo spíš radovat. Že jsem normální. Že jsem jen jedna z mála, která s takovou vadou dokáže chodit, mluvit, učit se. Vystudovat vysokou školu už mu přišlo jako zázrak.

Tehdy přišly všechny omezení. Musela jsem nadobro opustit svou začínající zálibu v potápění a hodně přemýšlet nad tím, které sporty už pro mě nikdy nepřichází v úvahu. Když popíjím, nikdy nesmím překročit rozumnou míru a musím pořád vědět, co dělám. Vím, že když se něco bude dít, mám 24 hodin na to, abych se dostala do nemocnice a vyvázla bez následků.

Když přišel tenhle novej režim, v první chvíli jsem všem záviděla. Záviděla jsem jim, že jsou zdraví. A štvalo mě (a štve mě dodnes), že se svým zdravím hazardují. Nemohla jsem vědět, co se děje u nich doma za zavřenými dveřmi a že možná žijou horší život než já, ale to, co jsem mohla vidět naživo, mě mrzelo a štvalo a já měla chuť jen křičet: "Copak si neumíte vážit toho daru, že žijete a jste zdraví? To vážně musíte pokoušet, co ještě ve zdraví přežijete?"

zdroj: flickr.com (Ars Electronica)


Dneska už to beru tak, že anomálie je moje součást. Vím o ní já, moji nejbližší a teď částečně i vy. Na kartičce pojištěnce mám cedulku s diagnózou a čas od času jdu znovu do tunelu na kontrolu. Máma se o mě bojí pořád. Architekt se asi taky na začátku bál, i když to nedával moc najevo. V Americe třeba nejdřív otestoval všechny horský dráhy a pak mě vzal na ty, které pro mě byly bezpečné :-) Já na sebe dávám pozor a nepokouším to obrovský štěstí, který se mě asi drželo zuby nehty, když se tohle stalo. Až uvidíte blázna na bruslích, co i na rovině jezdí s helmou, tak jsem to já. 

Nejvíc mě ale mrzí to, když moji blízcí mají pocit, že vlastně "o nic nejde" a že jsem "přeci zdravá". Mně to změnilo život. Občas mě to stojí hodně psychických sil odmítat pozvání na skvělé akce a nechtít vysvětlovat, proč to nejde. Nechci, aby se na mě lidi koukali jako na tu holku, co to nemá v hlavě v pořádku. 

Tím svým příběhem jsem vám chtěla říct, že zdraví by pro nás pro všechny mělo být jedním z těch darů, který podruhé nedostaneme. Máme jen jedno, které bychom si měli střežit jako ten největší poklad. A setsakra se snažit, abychom o něj vlastní blbostí nepřišli. Protože možná vedle vás sedí někdo, kdo tenhle dar ztrácí a dal by všechno za to, aby ho u sebe ještě chvíli udržel. A vaše nerozvážnost trhá těm, co zdraví opustilo, srdce.

Terez

Štítky: