Jak jsem v jednom z prvních článků psala, vyrostla jsem na vesnici. Můj děda tam pořád bydlí, takže k němu čas od času jezdíme. A naše návštěva se, kromě oslav narozenin, téměř vždy pojí s prací. Přesně tak vypadal i čtvrtek před prodlouženým víkendem v květnu. Po práci jsem sbalila tátu a už jsme frčeli na vesnici. A proč že mluvím o fitku a o vesnici? Čtěte dál a uvidíte..
Věděla jsem, že na nás čeká sekání zahrady, což je na jaře vždycky potřeba. Nejen my nabíráme po zimě sílu, ale i tráva, potvora.
Na místě matka rozdělila úkoly. Já se chopila srpu (nebo lidově řečeno klepance) a jala jsem se dosekat všechnu trávu kolem plotu a stromů, kterou sekačka jednoduše nezvládne. Jak jsem se tak plahočila po zahradě, skrčená u plotu, popálená od kopřiv a "učesaná" od všech keřů, napadlo mě, jak je vlastně jednoduchý se fyzicky odrovnat. A druhej den jsem na to nejen myslela, ale hlavně to pořádně cítila.
 |
| zdroj: flickr.com (Kathleen Tyler Conklin) |
Jeden by si ani nemyslel, co všechno dokáže takový zahradničení. Tak třeba zrovna ten srp - zkuste si 100x dřepnout až na zem a zase vstát (o tom, že ještě hýbete oběma rukama, abyste posekali tu trávu, ani nemluvím). Nebo takové trhání jablek. Vylézt na žebřík, udržovat rovnováhu, natahovat se pro jednotlivá jablka, pak koš s jablky snést dolů, vysypat, přestavět žebřík a tak pořád dokola. A co teprve ryze lidové rozhazování hnoje (toho opravdového, ne jen imaginárního). Už tak těžký vidle ještě zatížit pořádnou dávkou pořádně těžkého materiálu ;-) a ten lehkým třepáním rozptýlit po poli. A hrabání zahrady? Zkuste si takovou práci dělat tři hodiny. A takových činností by se kolem domu na vesnici dalo najít desítky.
Přiznávám, že i já mám celoroční permici do fitka. Ráda si jdu s kamarádkou zacvičit, přeci jen u toho stihneme i trochu podrbat a odreagovat se. Když je venku hezky, ráda jdu na bruse, na kolo nebo na procházku. Ale prospívám tím "jen" sama sobě a nic za mnou nezůstává.
 |
| zdroj: flickr.com (Redlionhoteldenver) |
Možná vám to přijde trochu přitažený za vlasy, ale až se zase jednou budete dloubat v nose a nevědět roupama co by a máte tu možnost, jděte ven pracovat. Vezměte si sekačku, lopatu, hrábě a ukažte, že nejen činkama se člověk dokáže zničit. Nemáte vlastní zahradu? Nabídněte se známému. Všichni rozumíme mobilům, počítačům, tabletům, ale kdo z vás by uměl ještě sekat kosou, hm?
Vymýšlejí se desítky nových cvičení ročně - zumba, fitbox, piloxing, kruháč, cross fit, trampolínky, alpinning a spousty dalších. Přitom dát tělu co proto je tak jednoduché. Chceme zkoušet neustále něco nového, tak se zkusme vrátit zpátky "ke kořenům". Vyčistíte si u toho hlavu, budou po vás vidět výsledky a druhý den určitě poznáte, že jste včera něco dělali. A kdyby vás někdo poplácal po rameni a řekl: "No vidíš, ani to nebolelo."? Máte moje upřímný požehnání mu jednu vlepit ;-) Práce totiž nejenom šlechtí, ale taky bolí!
P.S.: Minulý čtvrtek jsme byli zas. Nájezd na zahradu trval cca tři hodiny, k večeři jsme si dali ovar a pivo a večer padli za vlast.
Terez
Štítky: ze života
